TOUR DELLA SICILIA
TOUR DELLA SICILIA
Konečně jsem se přemluvil a našel si chvilku k sepsání krátké zmínky o letošní podzimní společensko-sportovní akci. Vězte tedy, že přelom měsíců října a listopadu strávila ne úplně nepočetná partička lidí v lezecké oblasti na severozápadě Sicílie.
26. 10. 2013 jsme Miláno, Šakalík, Moucha a já odletěli z Ruzyně směr Palermo, s mezipřistáním v Miláně. Tam jsme zjistili, že v témže letadle s námi cestovali i Jeťák s Maruškou. Ve večerních hodinách si v Palermu půjčujeme předem zaplacený velevůz Fiat Panda, do jehož kufru se vešel s bídou Jeťákův kletr, ostatní zavazadla byla rovnoměrně rozmístěna mezi a na nás. Maruška s Pepou nocovali někde v areálu letiště a do místa určení se přesouvali až druhý den busem, proto to jejich zavazadlo v Pandě. My jsme dorazili až do cíle, tedy kempu El Bahira, nedaleko města San Vito Lo Capo. Pobyt byl však zamluven až od druhého dne, takže jsme zabivakovali v těsné blízkosti. Téměř současně s námi, ale jinými spoji přes Řím, dorazila i další část expedice, konkrétně Mísa, Joska a Honza se Zuzkou. Ti se zabydleli v apartmánu sousedícím s naším. Jeťák s Maruškou rozvinuli nedaleko od nás stan, stejně jako poslední dva účastnící zájezdu Pája s Ondrou, kteří dorazili asi o čtyři dny později.
Než byl apartmán připraven k osídlení, vyrazili jsme oťuknout místní materiál do sektoru nacházejícího se přímo nad kempem, dosažitelný volnou chůzí za tři, čtyři minutky. Oťukávání se týkalo všech vyjma Šakala, který zde s Kubou strávil letošní leden a únor a celou oblast měl tím pádem dobře zmapovanou. Po vylezení pár cest proběhlo ubytování a rekognoskace kempu a jeho okolí. Nad kempem jsme lezli ještě i druhý den, konkrétně v sektorech Amfiteatro a Pipeline. Třetí den bylo v plánu navštívit vzdálenější oblast zvoucí se Never sleeping wall. Jedná se o nádhernou stěnu s množstvím krásných, spíše těžších linií. Po poledni, vyhnáni spalujícím sluncem, zanechali jsme lezení a zbytek dne strávili kulturně-poznávacími a oddychovými činnostmi. Nejprve návštěvou jedné z několika obrovských jeskyní v oblasti Custonaci, která byla obydlena a dnes slouží jako přírodní muzeum ukazující život vesnických obyvatel na začátku 20. století. Následovala koupel v moři na nedaleké malé městské písečné pláži s krásným přístupem do moře. Na sklonku dne pak proběhla návštěva městečka Erice, vybudovaného na nápadném kopci nad městem Trapani, se kterým je spojeno lanovkou.
Na čtvrtý den si Miláno se Šakalem naordinovali restday, Mouchič vyrazil s Joskou zdolat pětidélkovou cestou skalní věž Monte Monaco poblíž San Vita a já si jen pro pořádek odběhl, v podstatě nad náš apartmán, vylézt tři cesty. Pátého dne, relativně odpočati, vyrazili jsme navštívit další oblast, a sice Crown Of Aragon. Následující den si udělal restday pro změnu Moucha, tak jsme vyrazili ve třech do nedaleké oblasti Grotta Calamancina, která víceméně navazuje na sektory nad kempem, ale je třeba se tam dopravit vozem z druhé strany přes San Vito. Je to dost rozsáhlá oblast, kde si vybere to svoje snad každý. Byl to jediný den zájezdu, kdy jsme lezli od rána až do téměř úplné tmy. Zatímco jindy nás vyhánělo ze stěn odpolední slunce, neboť většina oblastí je situována na jih, západ nebo něco mezi tím, zde jsme se odpoledne přesunuli k velké jeskyni, v jejímž okolí byl celodenní stín.
Sedmého dne jsme se opět rozdělili. Moucha navštívil s Pájou a Ondrou Calamancinu, Šaky s předsedou odpočívali a já si dal s Mísou tři cesty nad kempem v sektoru Sinistra. Předposlední den pobytu padl los na oblast Lost World, jejíž název není jistě náhodný. Výchozím bodem je vrchol strmého kopce, na němž je vedle nějakého vysílače místo tak na dvě, tři auta (rozuměj Pandy). Přestože jde o skutečně prudký svah, cesta na něj nevede, jak by se dalo předpokládat, klikatící se silničkou s mnoha serpentinami, ale téměř rovnou (bohužel pouze ve smyslu přímosti směru a nikoliv kvality povrchu), hrbatou pěšinou s téměř pravoúhlou zatáčkou někde ve dvou třetinách kopce. Závěr se ještě zvedne, takže je třeba vystoupit a tlačit. Po úspěšném zaparkování se mírně sestupuje k hraně hřebene a někde na ní hledá štand. Z průvodce je zřejmé, že se nachází přesně nad velkou jeskyní, což ovšem není z vrchu vidět. Po jeho nalezení (jeden nýt s mailonkou, spojený historickou smyčkou s nevalnými hodinami) je třeba slanit asi 35 metrů přímo před jeskyní s ohromnými krápníky. V okolí jeskyně se nachází několik dlouhých, vesměs převislých cest, při jejichž zdolávání vám v dokonalém požitku z lezení brání rušivý element v podobě nevhodně zvoleného jištění, vyrobeného z materiálu neodolávajícího mořskému ovzduší nasycenému solí. Návrat k autu pak vede jakousi improvizovanou ferátou po ne zrovna kompaktním hřebeni. Na druhou stranu jsme zde byli úplně sami, což se vám zde v tuto roční dobu nepoštěstí v žádné jiné oblasti. A navíc si tu udělali radost Šakal s Milánem OS přelezem 33ti metrové cesty za 8a, vedoucí ukrutným dachem. Aby se nám oblast dokonale vryla do paměti, cestou zpět vypověděla službu naše věrná Panda, což nám trochu narušilo odpolední plán. Naštěstí díky Mouchově komunikačním schopnostem jsme již večer měli Pandu jinou, k nerozeznání od té původní.
Devátý, poslední lezecký den, strávili jsme už jen nad kempem, v sektoru Destra-Pineta. A myslím, že to byla důstojná tečka za pobytem zde. Podtrženo sečteno. Super lezení v atraktivním prostředí v těsné blízkosti moře, příjemné koupání v něm nebo v bazéně se slanou vodou přímo v kempu, obohaceném lajnou a ministěnkou, na kterou se leze přímo z vody, pěkné ubytování, dobrá zmrzlina i pivo, výborná společnost, krásné prodloužení si letní lezecké sezony. Tak jen doufám, že mě naši mistři climbeři napřesrok zase někam vyvezou.
Lezbě zdar, Jiřik.
