Úvodní stránka | TAK JSME LEZLI.....DÍL 5.

TAK JSME LEZLI.....DÍL 5.

AFFENSTEINE - SASKO, OSTROV, 28.-30.9. 2006, Hlucháč, Učitelskej, celk. počet cest 11

Ano, vskutku znovu se vracím na obří německé Affy. Nedalo mi prostě, abych se nepopasoval řádně s jednou cestou na BLOSSSTOCK. Měl jsem za to, že zkrátka musím letos tamtudy ještě jednou vytáhnout první konec lana. Ale hezky postupně. Já jakožto toho času také v učitelském poměru stal jsem se součástí hromadného volna na sv. Václava od čtvrtka do neděle. Parádní počasí přímo vybízelo někam do skal. Můj plán zněl, nejprve nějaké Německo a sobota neděle Ostrov, kde měl se vyskytovat Viktor, jehož chtěl jsem vidět. Vybrali jsme nakonec ty Afensteine-y s kolosálním BLOSSSTOCKEM, jehož údolní stěna je v Sasku pravděpodobně vůbec největší. Petr mě ve čtvrtek v 7,00 vyzvedává a v klidu a míru se posunujem směr sever. V Děčíně v Tescu něco k jídlu a pití. V Bad Schandau ještě nějaké lezecké pohledy v shopu Bernda Arnolda a už parkujem u Beutenfallu, pakujem věci a vynášíme kletry ke skalám. První cesta má být ta, o které jsem se zmiňoval na začátku, *DIREKTER EDELWEISSWEG VIIIa na BLOSSSTOCK. Lezl jsem tady letos za Patrikem, v klíčovém místě jsem se ani nezastavil, tenkrát. Vím, že Lenka (moje švagrová) z něj sice dvakrát vypadla, ale já si teďka natolik věřil, že jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Shodíme baťohy, ledabyle se oblíkáme do sedáků a já už se rázem ocitám 8m nad zemí v klíčovém kroku přes převis do madýlek, jež nacházejí se ovšem ještě dva metry pod K a k němu musí se člověk ještě lišácky zvednout, už má však to nejtěžší místo za sebou a v těch madlech cítí přeci jenom najednou takovou krásnou jistotu. No nicméně jak říkám, pustil jsem se bez bázně a hany, jak se lidově říká, že ano, zdolávat onen převis s jednou chabou smyčkou pod sebou. Ovšem najednou co to, co se to děje milí kamarádi, koukám, že to nejde dál, stojím tam tak nějak na hovno a co víc, čoveče vono to nejde ani zpátky, kurva. No a co čert nechtěl, ještě k tomu mi docházely síly. Zmobilizoval jsem všechny, všecičky svaly, veškerou energii k tomu, abych se vrátil. Jenže do p--i, nemůžu najít chyty a hlavně ani stupy, po kterých jsem lezl nahoru, protože v tom zas----m převise si nevidím na nohy. A najednou stalo se něco velmi zvláštního, v této vypjaté chvíli jakoby se ve mě rozhostil klid, takže prostě jakoby smířen s osudem sděluji dolů Učitelskýmu, že na to prostě seru a padám. Ovšem pánové a přátelé kolmých terénů, co se nestalo?! Učitelskej mě okřikl, ať se na nějaký padání vykašlu, a že to je dobrý, a že to slezu a já opravdu přestal jsem najednou padat a normálně jsem se vrátil pod převis??!! Zkrátka Učitelskej mi svým pedagogickým přístupem zachránil minimálně pár kostí v těle. Chvilku jsem si oddychnul a já vůl do toho šel znova a tentokrát jsem ten K opravdu dobyl, uf ?! Následoval dlouhá(30m), křehká stěna k dalšímu K, štand. No a teď už nás čeká "jenom" 40m nejištěného šestkového komína n.v. Původně jsem myslel, že rozchytávání proběhne hladčeji. Po tomto expedičním výstupu míříme směr AMBOS, v porovnání s ostatními menší věž, "jen" něco kolem 35m, která je od Z pokrytá samými rajbasy. Vybíráme tedy jeden kratší *VOLLE EINHEIT VIIIa. Od štandu dolézá Petr AW IV. Blíží se už večer a na nás padá únava, proto ještě v posledních zbytcích světla popocházíme dál až ke známé ROKOKOTURM a bivaku u ní, o němž mi říkal kdysi Láďa Pilař. Nocujem přímo pod ROKOKEM v menším převísku akorát pro dva. Je teplá hvězdnatá noc a noční obloha krásně kontrastuje se skalními velikány kolem nás. Vaříme si čaj a pro umocnění scenerie ještě my moderní lezci konzumujem trochu té marihuany.

Ráno je znatelně chladněji, já jsem si zacvičil a za chvíli už se procházím kolem a sonduju další možné výstupky. Začneme *STAHLKANTE VIIIa na ROKOKOTURM, dlouhá dobírací cesta, celkem klikatá. Po této si tedy chceme spravit chuť a jdeme na WILDER KOPF hranu *WESTKANTE VIIIa. Přímo z údolí sice vede narovnaná varianta za **VIIIb, začátek tady ale vypadá o poznání odvážněji. Stavěním do převisu přímo na údolní sakramentsky vzdušnou hranu. Už od pohledu tato cesta vypadá fakt parádně. Nehrnul jsem se do ní, i když zálusk jsem měl, Péťa však lezení tudy rázně zamítl, no možná nakonec dobře. Jdeme tedy původní variantu s nástupním spárokomínem, který si mě ovšem také hezky zakousnul. Obě varianty se u prvního štandu spojují v jednu a pokračují dále po nádherné vysoké vzdušné hraně n.v. Nad dalším K je klíčové místo, hodně dlouho jsem rozmýšlel jak ten rajbunk přeskákat, lezl jsem opravdu na hranici pádu.

Jelikož máme dnes ještě namířeno do Ostrova, končíme tady a valíme dolů k autu. V DC stavujem se opět v Tescu a U Švejka a pak už hupky na Sněžník. V Pekárně se setkáváme s Vikučem, Dikem ad. z Brna. Tentokrát spíme pod Nedělní věží. Ráno hezky zavčasu na chatu na snídani a pak už skály. V plánu mám zkompletování KOŘENÁČE (první dostoupená věž v Ostrově), na nějž mi chybějí čtyři cesty. Podaří se mi ale jen dvě z náhoří. TOTÁLNÍ NASAZENÍ VIIa, taková jak Péťa hezky poznamenal dost "píčovina" a asi měl pravdu a vlevo od ní SVĚCENÍ JARA VIIb, už hezčí výstupek přes 2K. Zůstáváme na slunku a sunem se jen dál podél skal k TEARRYHO VĚŽI. Dáváme ÚDOLNÍ SPÁRU VI, krásný bič se spoustou chytů kolem. Vedle z Hamleta na mě pokřikuje Vikuč, co že jsem mu to vybral za hovadinu, že se moh' zabít (Cesta středem VII, mj. krásný výstupek přes 2K). My po krátké siestě pokračujem ZLOBIVOU CESTOU VIIb na TEARRYHO VĚŽ. Následují dvě cesty vedle na HAMLETA. Nejprve nádherná žábovací spára POCHMURNÁ C. VII a dál PŘEDŠKOLNÍ C. VII, hrana přes 2K. Poslední výstup jsem si vymohl na ORLA, SEVERNÍ HRANA VII. To byl ovšem omyl, absolutně nejištěné lezení po náhorní hraně, myslím opravdu nebezpečná záležitost, navíc od Karla Krombholze. Petr mi po dostoupení vrcholu řekl, že jsem ne dobrej, ale dobrej magor. Tento více než podařený zájezd zakončujem ne jinde než ve známé nálevně Pod Císařem a ještě týž večer odrážíme směr MH a MB.