Tady jsem člověkem

  Takhle dobře jsem se ve skalách dlouho necítil. A jakpak by ne, když po letech, doslova, zamířil jsem tam s člověkem z nejpovolanějších a mým dobrým přítelem Ládíkem Cejpem. Kdo by chtěl pocítit tu pravou pohodu ve skalách, nechť obrátí se na něj. Že naše lezecké snažení bude více než pohodové zjistil jsem v momentě, když Láďa vystupujíce z vozu třímal v ruce obrovskou tašku DM drogerie, kterou k účelu správné pohody ve skalách naplnil vším možným proviantem přes pivo, samozřejmě, tortilu, chleby, čaj až ke skvostným jablkům. Já pochopitelně také jsem plánovaně chtěl strávit zde hezký den a k tomuto účelu přibalil jsem vychlazený Klášter, ovšem Láďa to prostě vzal poctivě. Když má být ve skalách pohoda, tak prostě musí být všeho dostatek. Zprvu jsme sešli se na Suškách, než však došli jsme ke skalám, začalo pršet. Cukli jsme bez rozmýšlení na Panteon, kde je jistota lezení i za mírného deště. Byl to zkrátka zase jeden hodně pohodový den ve skalách. Prostě jsme ho zde strávili tak přirozeně. Podmínka parádní, počasí modré, lidu pomálu. Lezli jsme, povídali, kamarádi přicházeli, lezli, klábosili. Už nám chyběl jenom ohýnek a kytara. My jsme si dali čtyři cesty ve druhé lize a pak se přesunuli do první na další dvě. Zlezli jsme se jak čerti, jak se říká. Panovala taková pohoda vůkol, že bys řek, proč je ten svět jinde tak zblázněný. Po asi šesti letech potkal jsem se s Jirkou Mitašem z Třebíče, výborným lezcem. Zalezl s námi Miláno, jež dostavil se sám, Mára Pavlata lezl zde. Později přišel dokonce i Hudy, který se z té pohody tady rozpovídal o svých pionýrských dobách v Yosemitech. 

  Asi ve čtyři ukončili jsme naše snažení umordovaní tak akorát. Prostě zase jedna velká pohoda ve skalách. Pochopili jsme, že tady jsme prostě člověkem.

                                                                                              Hlucháč.