Úvodní stránka | Rudlíček a jiné aneb Speck Tour Stubai II

Rudlíček a jiné aneb Speck Tour Stubai II

Dvakrát do jedné řeky prý vstoupit nelze, avšak od letošního března vím, že tomu tak není, přátelé. Po loňském skialpovém eldorádu na Stubai kolem Westfalenhausu jsme si mysleli, že není asi v lidských silách takovou intenzitu za jeden život zopakovat. Opak se ovšem stal pravdou, a to, když ocitli jsme na konci světa v údolí Oberbergtal, konkrétně chatě pojmenované po jednom ze zakladatelů mocného Alpenvereinu Franz Senn Hütte. Co by jsi řekl, ve středu, dni našeho večerního dobývání chaty, doznívání povětrnostního hnusu a od čtvrtka do neděle azur modrý tam nahoře a tuny prachu bílého zase dole. K tomu všemu ve 3 000m se ani lístek nepohnul, ne že bys tam tedy mnohé pohledal. Takhle nějak na úvod polechtání slovem o našem velmi řádně propečeném skialpovém zájezdu na Stubai. Ale pojďme samozřejmě postupně.

Chata leží v nadmořské výšce 2 147m a poskytuje tak ideální výchozí bod pro hodně mňamózní tůrky. Do osady Seduck (místní název také Seduk) nahoře v údolí Oberbergtal, postranního to údolí Stubaital jsme najeli nějakých 600km. Dál tě cesta autem nepustí, závora, sněhový val a jdeš po svých. Na chatu píšou cca 3h, vzhledem k tomu, že je asi 5h odpoledne (dvouhodinovou časovou rezervu jsme díky Pavlíkovi promrhali již v Hradišti), místo nezná nikdo z nás a začíná padat soumrak, máme i přesto dobrou náladu. Všechny cajky na záda a vzhůru do hor. Nejprve mírně k Oberrissalm, kousek prudce a už stojíme před soutěskou. Čeká nás výšvih nad ní, znatelné šero o sobě dává vědět, chata stále v nedohlednu. Za nějakou další dobu již na hodně tmavém obzoru obrysy naší záchrany. Se zmenšující se vzdáleností chata se neustále zvětšuje, až si přede dveřmi připadám jako mravenec se slonem. Bouda je to řádná, 170 lůžek dohromady. Pěkně propocení, zmožení vstupujeme do tohoto alpského chrámu. Za celou dobu nahoru nepotkali jsme živou duši. Jaké bylo však naše překvapení, když malým okýnkem z chodby spatřím hospodu. Totálně napráskáno, všude se překotně klábosí, Weizen teče proudem, nálada vesměs bujará. Sem se začleníme jako v rodině. Zdravíme se s chatařem Thomasem, bagáž na půdu a už jsme v šenku. Večeře a první Weizeny rozlévají pohodu v našich útrobách. Úvodní rozprava musí býti důkladná, pochopitelně, abychom na zítra náhodou něco nezapoměli. Plán je prostý, první rozcházecí kopec bude známá a velmi oblíbená Innere Sommerwand 3 122m. Něco přes 1 000m převýšení a asi 3h chůze, takže ideál.

A zase, stejně jako loni, ráno první zhruba hodinu se mraky nemohou rozhodnout zda-li zůstat či odejít až to nakonec vzdávají a od teď až do neděle plechový plech. Tzn. k vrcholovému sedýlku (Kräulscharte 3 069m) již z dáli stoupáme s čistým obrazem. A stopa před námi hezky zigzaguje a už se zase houpáme v tom nekonečném křižování. Následuje schidepot a na vrchol tedy dál po svých. Na oko hodnotím - mačky neberu. Po necelých 15m zjišťuji, že to byla chyba, ale vrátit se už pořádně nelze, oběma směry stoupá a sestupuje vícero lidu. Ke kříži, ač se to nezdá na první pohled, zabere výstup ještě dobrou čtvrthodinu. Lezení hodnotím nanejvýš asi na dvou místech stupněm I. Na nevelkém vrcholu se samozřejmě kocháme a zároveň ne naposled bohužel setkáváme také se skupinou ne zrovna sympatických frekventantů kurzu z Alpine Sicherheit, tedy vpodstatě horských policajtů. Konkrétně zrovna jeden z vedoucích s fajfkou nám obzvláště nevoní. Ten měl však ještě, naštěstí, během zájezdu po jednom bujarém večírku na chatě poznat, kdo že je slavný alpinista Jaroslav Rosenberg. Cestou dolů k lyžím přítel Doležal, kterého jsme nekompromisně přejmenovali na Dolejzal a poté definitivně na Dolízal (vzniklo to celé první den, kdy Michal se na chatě registroval pomalým a artikulovaným, do němčiny srozumitelným, hláskováním svého příjmení), nejprve zapoměl nahoře hůlky a poté po jejich nalezení škobrtl mačkou a počal se za ječení přihlížejících poroučet směr údolí. Zastavil se právě díky mačkám kousek před nenávratnem. Za pomoci lana ostatních alpinistů vyšplhal se zpět nahoru. Neodvažoval se totiž udělat jakýkoli pohyb a v leže na břiše s rukama zabořenýma hluboko ve sněhu nehnutě čekal na záchranu. Toto vše jsme se my ostatní dozvěděli až cestou na lyžích dolů, kdy se o tom Majkl zmínil. Bylo mi ale podezřelé, když jsem předtím zaslechl ony policajty, kterak se baví, že nahoře uklouzl nějaký Čech. Vše dopadlo dobře.

Dál nás čekalo jen to nejlepší, jako vždy. Dlouhé a předlouhé houpání na vlnách, jež vedou nekonečnou pohádkou.

A co s načatým večerem (byla hodina po obědě), řekl by našinec. Rozbili jsme v půlce kopce tábor a ze cviku počali s měřením sněhového profilu. Na boudě byli jsme kolem 3. hodiny. Co teď? Liduprázdná teráska nás vybízí k obsazení. A už se za zvuku lidového šlágru Jó hó hó, tuhle rundu platím já ... nese první plató. Dnes měli jsme výrazněji posedět, nejprve tedy venku a později uvnitř. Když přišla ke slovu kytara, po nějaké době přidružil se k nám se svými kumpány i věhlasný Heinz Zak, který zde téže pobýval. To se ví, byla to pro mě čest zapět si s jedním ze svých idolů.

Druhý den půjdeme dál a výš, přidali jsme nějakých 100m a s 1 200m převýšení celkově chystali jsme se na v oblasti velmi oblíbený Wildes Hinterbergl 3 288m. Od chaty postupujeme tentokrát druhým, hlavním, údolím Alpeinertal. Již včera upoutal nás na obzoru nádherný bílý plochý vrchol, který vzbuzoval v mých myšlenkách vůni nekonečna. Proti modré obloze jevil se prostě fantasticky. Tebe si počechráme, říkali jsme si. A taky že jo, mraky neporušené deky nás přivítali s otevřenou náručí. V jedné chvíli ovšem až příliš, to když se Herr Dolízal zastavil až těsně před obrovským otvorem, kteréhož konec nebyl ve zlověstné hlubině vidět. Jinak ale parádní stříkačka. Po sjezdu do hlavního údolí opět siesta na vyhřátých šutrech a pak už k chatě. Dnes bude večírek chudší. Jsme všichni totálně zdrchaní. Navíc zítra nás čeká závěrečná. Přesto pár Weizínků i tak na žízeň muselo padnout.

A konečně je tu Rudlíček nebo-li královská etapa celého zájezdu. Správně Ruderhofspitze 3 474m, taková dominanta oblasti, jež je potřeba tady prostě poctít návštěvou. Bez ní by to jaksi nebylo ono. Bylo by to něco jako, kdybys poprvé přijel do Příhraz a nešel se alespoň podívat na Kobylu. Prostě Rudlíček musí být. Cesta je ovšem řádná, převýšení bezmála 1 400m, doba výstupu 4,5h. Jediná nevýhoda, budeme muset zase stoupat tím dlouhým, nekonečným Alpeinertalem. Tentokrát až na konec. Výstup je vpodstatě nenáročný, proto je také tak oblíbený. Dojdeš do sedla Obere Hölltalscharte 3 266m, kde necháš lyže a dál, nejlépe na mačkách, pokračuješ ještě dobrou třičvtrtěhodinu po místy velmi exponovaném a úzkém hřebeni na vrcholový kříž. O naskytlých panoramatech je netřeba se šířeji rozepisovat. Je to zkrátka nespravedlivé, tak malá země a tolika nádhernosti na dohled. A nebýt kdysi horlivosti tatíčka Masaryka, mohlo toto patřit i nám. I když na druhou stranu, daleko bychom to z matičky Prahy měli stejně i bez tatíčka. Nicméně výhled se nám naskytl například na lyžařské středisko Stubai Gletcher, které z této expozice na protilehlé straně údolí vypadalo opravdu impozantně.

V tento den se naše skupina poprvé rozdělila, když totiž Láďa s Majklem nechtěli si nechat ujít jinou výzvu, a to Östliche Seespitze 3 416m, která lákala jedním extrémním úsekem v podobě vrcholového, t.č. zledovatělého, svahu se sklonem přes 40°, navíc s opravdu dechberoucí exponovaností, jak lze i spatřit z přiložených obrázků. Dole v Alpeinertal sešli jsme se na vteřinu úplně stejně. Následoval piknik na slunném kameni s bohatým sdílením nabytých dojmů. A co také následovalo, bylo samozřejmě závěrečné, a proto i vysoce důstojné posezení na naší Franz Senn Hütte. Zážitků jsme byli plní a bylo potřeba je proventilovat. Dnes se nejde převlékat, žádná sprcha, nic takového. Takový zněl povel. Terasa byla již řádně prohřátá a vyzývala nás jasně a zřetelně. Počali jsem tak naši závěrečnou rozpravu - Weizen, Zirbenschnaps, Speck a kytara. Té krásy kolem jsme se už ani nemohli vynadívat. Se zapadnuvším slunkem jsme my zapadli do tepla tyrolského šenku a veselili se jak jen dovede se veselit člověk, který je na zotavené, že? Postupně přidali se k nám vevnitř asi tři různé skupiny a pělo se ze všech plných hrdel, že už ani síly nestačily. A tu právě náš Jarýk, v době, kdy už celá chata tvrdě spí a soustředí se a nabírá síly na neděli, cestou na půdu z důvodů neznámých snad ani jemu rozrazí dveře na pokoji plně obsazeném poklidně pochrupujícími policajty, zatřese ramenem právě toho plnovousáče a hlasitě a velice nesrozumitelně mu vysvětluje NĚCO. Doteď mi není jasné, jak mohl Jarda tuto návštěvu přežít ve zdraví a vůbec bychom se asi nemohli nedivit, kdyby ho ten chlap rovnou zastřelil.

Tak to byla naše poslední party. V neděli předvedli ještě Láďa s Majklem jeden heroický výkon, to když si po té neskutečné pařbě dali jako finále Rudlíčka. Cítili, že prostě bez něj odjet nemůžou, a tak dokonce vznikla ještě za mohutné včerejší kalby sázka, zda-li je možné z lyžárny ke kříži dojít za 3h. Museli si fakt dát dobrou kejdu, protože alespoň Majkl to dal do sedla za nějaké 2,20h. Tam však férově čekal na Láďu a tím možnost na úspěch samozřejmě ztratil. Nicméně jeho cca 600 výškových metrů za hodinu stojí za poznámku. My ostatní jsme na neděli zvolili klidnější program a vydali se kolem chaty. I přesto zajeli a dokonce i natočili jsme si asi nejhezčí freeride zájezdu.

Toť vše kamarádi a nezapomeňte, když je dobrá podmínka, tak sbalte prkénka a pásy a vyražte na kopec, protože na horách to stojí za to a na Stubai obzvlášť.

Hlucháč.

Vchod do chaty

Naše skupina, bez Pavla, ten fotí.