PRACHOVSKÁ 24
Již 22. ročník Prachovské čtyřiadvacítky proběhl ve dnech 9. 9. – 10. 9. Pro ty, kteří snad z nějakého nepochopitelného důvodu o této tradiční, dalo by se možná říci i legendární, akci nikdy neslyšeli, zmíním ve zkratce, o co tu běží. Protože však nejsem pamětník (aspoň tedy ne v rámci 24) a účastnil jsem se tohoto podniku teprve podruhé, přiblížím současná pravidla a průběh, protože tuším, že tomu nebylo vždy takto, ale podrobnosti neznám. Takže poslední ročníky asi takto. Start v pátek v 18:00 u Turbázy, tedy Turistické chaty, na centrálním parkovišti u hlavního vstupu do skal. Leze se na všech povolených skalních objektech a cestami, které jsou uvedeny v posledním vydaném průvodci. Na jednu věž se leze pouze jedna cesta. Obtížnost od III výše. Bodování III – VI je za 3 – 6 bodů, VIIa – VIIc je za 7, VIIIa – VIIIb za 8, VIIIc a IXa za 9, dál už si nejsem moc jist. U startu, kde obdrží přihlášená dvojice kartičku na zapisování cest, zveřejní pořadatel jména pěti povinných věží, aby to bylo trochu zajímavější a případně to malinko nabouralo strategii těm, kteří nějakou mají. Každá tato věž je samozřejmě v jiném sektoru, takže turistice se nevyhne ani sebelepší plánovač. Místní znalost nejen věží, ale i cest je nespornou výhodou, avšak i ti, co lezou polovinu cest poprvé v životě, mají šanci uspět, čehož jsme důkazem. Nesmí ovšem na startu stát Špek s Bojsou či jiná podobná úderka. To ti pak ani perfektní znalost a strategie nebudou nic platné. Cíl je o 24 hodin později, logicky že, v restauraci na Blatech, vzdálené zhruba kilometr od Lahole.
Vloni se, možná i díky pozdnímu zveřejnění termínu, sešlo pouhých 6 dvojic, z nichž ještě jedna ani závod nedokončila. Shodou okolností to byla zrovna ta tvořená mnou a Bossem, který si v sobotu dopoledne, při přelézání nějaké 40. cesty, poranil po odskoku kotník. Dokázal sice ještě vylézt asi 3 nebo 4 cesty, ale protože kotník stále natékal a nám chyběly ještě 2 povinné věže, byli jsme nuceni odstoupit. Letos se, i navzdory posunutí termínu z poloviny prázdnin až na září, sešlo dvojic 14. Zatímco vloni bylo přes den skoro 40 °C, letos jen něco kolem 30. Což je ovšem na září skoro dost a s ideální podmínkou to nemá taky nic společného. Ale hlavní je, že bylo sucho.
Sraz na startu byl psán v 17:00, a protože jsem dochvilný, stihnul jsem v klidu vypít dvě startovní pivka a pokecat s několika dalšími účastníky. Kromě místních, tedy členů LKP, zde byl poměrně hojně zastoupen pražský HoSoHoPo, jehož členem je i můj letošní parťák Honziš, který nahradil zaneprázdněného Bosse. Mnichovohradišťáky tady kromě mojí maličkosti reprezentovala ještě Kačena, ve smíšené dvojici s Jaromírem.
Tři, dva, jedna, start. Dvojice se rychleji či pomaleji, v sedácích či bez nich, odebírají ke svým prvním lezeckým cílům. Nevím, zde děláme nějakou taktickou chybu, ale naším směrem jdeme sami a první soupeře potkáváme až kolem osmé ranní. No co, aspoň nestojíme fronty jako na Skalním muži. Moje čelovka je vhodná tak akorát k zapisování do vrcholovek, jakžtakž na přesuny, ale lézt se s ní moc nedá. Ve dvě to balíme a zalézáme na parkáči za auta do spacáků. Pořád je přes 20 °C. V 5:30 budík, moc se nám nechce, ale po šesté už zase vzlínáme, v pořadí 29. cestou. Kolem jedenácté je už zase nepříjemné vedro. Postupně se přesouváme po jednotlivých sektorech a odškrtáváme povinné věže. Předposlední z nich je Richelieu, kde se potkáváme s několika dalšími dvojicemi a fronta se netvoří jen proto, že na tuto věž vede více přijatelných cest. Ač byly taktiky jednotlivých týmů rozdílné, což se ukázalo nejen po startu, ale bylo možno to sledovat v celém průběhu, například ve vrcholových knihách, Laholi si nechali na konec asi úplně všichni. Je to vzhledem k poloze cíle logické. Myslím, že většina sem šla pouze pro povinnou věž, na kterou bylo rozumné lézt jenom normálkou. Takže tady už se ta fronta skutečně vytvořila. Protože to však celkem odsýpalo, smyčky nezdržovaly, neboť žádné nešly, a protože to byla naše 59. cesta a nějaký čas ještě zbýval, rozhodli jsme se zaokrouhlit jejich počet v nedalekém sektoru u Ervínova hradu. Těsně před limitem dorážíme jako, tuším, že předposlední na Blata. Sčítáme sedíce na chodníku před hospodou body, popíjeje plzničku. Po odevzdání lejstra nás naštěstí nějaká dobrá duše odváží k Turbáze pro auta, abychom tam nemuseli pěšky. Po spáchání hygieny u místního pramene se vracíme vlastními vehikly zpět na Blata.
Chvíle napětí a začíná vyhlášení. Po přečtení dvojice obsazující čtvrtou příčku se Kačena začíná radovat z bedny. Obsazují třetí místo, s něco přes 200 body a za druhou dvojicí zaostávají jen asi nějakých 10 bodíků. Smíšených dvojic tady bylo poměrně hodně, což je sympatické. Možná i díky tomu, čímž nechci v žádném případě nikterak snižovat výkony přítomných dam, které byly úžasné, jsme obsadili příčku nejvyšší. Stačilo nám k tomu 313 bodů. Po vyhlášení stíháme je tak tak objednat posledních pár jídel před zavřením kuchyně, čímž se zachraňujeme před smrtí hlady. Pak už se jen sedí u piva, klábosí, později i krákorá za doprovodu kytárky. Ale únava a spánkový deficit jsou velké, takže se odebírám do místního parčíku ještě před půlnocí.
Podtrženo, sečteno. Skály suché, počasí fajn, i když mohlo být o pár stupňů méně, příjemná společnost a navíc jsme si hezky zalezli. Co víc si přát. Uvidíme, jestli v sobě najdu napřesrok dostatek morálu a objevím se znovu na startu. Každopádně to doporučuji všem, kteří si chtějí nejen dobře zalézt, ale také se trochu hecnout a ověřit, případně někam posunout svoje limity.
Lezbě zdar, Jiřik.
P.S.Ten výraz na fotce není způsoben opilostí, ale únavou a nevyspalostí. A taky mizerným fotografem :-)