Pavel Opelt, lyžař a maratonec, se letos vypravil do Afriky na expedici. Mj. tam  zdolal nejvyšší horu kontinentu Kilimanjaro. Pavel je Boleslavák a spřízněná duše našeho oddílu. Poté tedy, co absolvoval tento výlet,  napsal o něm i moc pěkné povídání a posléze dal i svolení k jeho publikování na našem webu. Za to jsme mu velice vděčni, takže ještě jednou díky a přeju hezké počteníčko.

AFRIKA

Mám li na začátku provést stručné zhodnocení cesty, pak jednoznačně ... bez lidí a bez deště. Tedy něco, obzvláště na frekventovaném Kilimanžáru naprosto nevídané.

Při přípravách cesty jsme měli jasné cíle:

a)      dosáhnout vrcholu ... vzhledem k počtu známých, kteří tam už byli by nedosažení vrcholu znamenalo naše naprosté znemožnění

b)      jít cestou Umbwe, cestou náročnou, krásnou a hlavně bez davů komerčáků doprovázenou minimálně dvojnásobným počtem nosičů

c)      finančně nevykrvácet

Jako aklimatizační předehru jsme zvolili pohoří Mnt. Kenya s chodeckým vrcholem                                  Lenana Point – 4 985 m.n.m., Martin s Láďou potom lezecký Batian – 5 188  m.n.m

Vzhledem k časové tísni upravujeme původní plán, v Nairobi pouze nakupujeme nejnutnější, hlavně plynové bombičky pro vařiče. Máme dva tipy vařičů, což nás později zachránilo, jeden nefungoval. Okamžitě po nákupech se z obchodního centra přesouváme na autobusové nádraží. Celkem bez problémů získáváme matatu jen pro sebe, jako malý přívažek dostáváme pouze mladou Afričanku. Cestou zjišťujeme, že je to spíš premie, povídání s ní bylo příjemné, loučíme se až před Transit motelem.

Jako výchozí bod jsme zvolili vesnici Chogoria, kde jsme hned večer dohodli průvodce a nosiče s tím, že nám vynesou hlavně lezecký materiál a stan pod stěnu Batian a vrátí se. Sestup již zvládneme sami :).

Ráno jsme starým dobrým Land Roverem vyjeli bezedně blátivou cestou asi polovinu z 26 km do výšky 2270 m.n.m.. Druhou polovinu cesty jsme za 4,5 hod zvládli sami. Kvůli aklimatizaci i pro nesjízdnost cesty, kterou nám potvrdil beznadějně zahrabaný Land Rover,  sjíždějící dolů. Cesta byla zajímavá jak měnící se vegetací, tak hlavně zvuky z neprostupné džungle...sloni. Bohužel přes několikeré čekání se přes cestu nevydal žádný. Večer táboříme u vstupu do parku ve výšce 3950 m.n.m.. Před setmění pozorujeme u přírodního napajedla bůvoly.

Ráno platíme vstup do parku a postupujeme do Mintos Hut ve výšce 4210 m.n.m.. Cestu si prodlužujeme odbočkou k vodopádům.

Ve středu, poslední den s nosiči, docházíme přes sedlo ve výšce 4638 m.n.m. do Kami Tarn, krásného místa u plesa pod stěnou Bastianu ve výšce 4268 m.n.m. Pár set metrů pod námi leží na dně údolí Shipton's Camp. Martin (Linhart) s Láďou (Lenc) si ze sedla odskočili na vrcholek Lenan Point, já jdu s nosiči do tábora, aby se stačili vrátit.  Krásu a klid tábořiště ještě podporuje dvojice Damanů, Podle Ládi nejbližších příbuzných slona.  Již méně poeticky působí krásné pruhované myši, obzvláště když je vyklepáváme ze spacáku.

Čtvrtek je pro Martina a Láďu lezecký, já si vyrážím na aklimatizační procházku na Lenana Point. Při výstupu potkávám jediné tři lidi za celý den, nosiče bez vytížení. Domlouvám s nimi snesení materiálu další den, vracím se s nimi do sedla abych jim ukázal kde táboříme. Pak v pohodě dokončuji výstup, vracím se do tábora k Damanům a čekám na kluky. S postupně padající nohou se mi hlavou začínají honit katastrofické scénáře co dělat, když se kluci nevrátí. Naštěstí dorazili před setměním a po předčasně ukončeném výstupu měli z domluvených nosičů zjevně velkou radost. Nosiči se přišli domluvit už večer, navrhovali náš okamžitý přesun  o několik set metrů níže do Shipton's Camp. To jsme odmítli. Představa, že místo ležení a jedení balíme a znovu stavíme stan nás zjevně nenadchla.

Takže nosiči si cestu nahoru ráno švihli znovu, ani neremcali, slíbená odměna za snesení materiálu  byla zřejmě lákavá. Nejprve prudce padáme, já doslova :), do campu Shipton's. Dále již klesáme nekonečným údolím. Po překonání dvou nízkých hřebínků údolí opouštíme a dále klesáme nekonečnými porosty suchých trav. Jedinou chybou je jejich podmáčení, místy vzpomínáme na Gala Petra z Krále Šumavy. Zajímavé je, že my tři jsme po chvilce zaflákaný bahnem až po nápravu, nosiči jsou jako ze škatulky...obzvláště vynikal jeden v tesilkách.

 Po sedmi hodinách chůze nás vítá Sirimon gate, naklesali jsme 1800 m. Dobře dopadlo i závěrečné doplacení vstupu do parku. Využili jsme toho, že gate nebyl opatřen nápisem corruption free zone ( jako vládní budovy v Nairobi ) a s bdělou strážkyní jsme okamžitě dohodli slevu, samozřejmě jsme jí nechtěli zadarmo :). Spokojenost byla oboustraná.

Tradičním Land Roverem se necháváme odvézt do městečka Nanyuky, ubytováváme se vedle obchodu Baťa, aby jsme se cítili jako doma. Při večerní obchůzce zjišťujeme, že v městečku není do čeho píchnout,  našrěstí Martin oprášil znalosti z průvodce, bereme taxíka a jedeme se rozkročit nad rovník. Už když taxík brzdil jsem viděl, že máme problém, ze všech boud-krámků se vyřítili prodejci všech možných i nemožných suvenýrů, připadali jsme si jako v sevření chobotnice. 

  Spíše nás zajímá rovník samotný, nejprve vzpomínáme kolegu Cimrmana a parafrázujeme slavné výroky ze severního pólu. Pak nás zaujmou dvě nádoby s plastovými trychtýři. Nejprve myslíme, že je zde místní šibalové mají jako další past na peníze naivních turistů.        Pak se ukáže, že Láďa se na akademické půdě nepohybuje nadarmo. Zapátrá v paměti a výsledkem je vzdálená vzpomínka na Corriolisovu sílu sílu. Stručně řečeno, voda nalitá do výlevky se na severní polokouli točí doprava, na jižní doleva. Raději věříme, při praktickém pokusu bychom opět skončili u tržního hospodářství.

V sobotu ráno nasedáme do matatu na první etapu přesunu pod Kili. Bez problémů dojíždíme do Nairobi kde na místním autobusovém nádraží domlouváme další matatu na hranice s Tanzanií. Pro velké množství batohů máme mikrobus jenom pro sebe, čemuž odpovídá i cena. Na hranicích obvyklé vyplňování výstupních a vstupních formulářů, ještě platíme 50 dolarů za vízum a jsme v Tanzanii.

Dojednání další dopravy je již složitější, nakonec dojednáváme matatu do Arushi s tím, že by nás zavezl až do našeho dnešního cíle, Moshi. Od začátku to bylo podezřelé, s řidičem jsme jednali přes prostředníka, který nakonec jel taky. Řidič stále častěji žvýkal nám neznámou rostlinu, agresivita jeho jízdy a ostrost jeho pohledu stoupala úměrně s tím. Zpočátku jsme to brali s humorem, postupně nás přecházel a začali jsme se docela bát. Po návratu domů jsem se znovu podíval na film Bílá masajka, ona bylina byla Mira, droga odstraňující únavu..... Takže nám ani moc nevadilo, že odmítl pokračovat až do Moshi. Prostředník nás nechal odvézt na autobusovou stanici, našel nám příslušný autobus, za 1000 šilinků nám šel koupit lístky, rozloučil se a zmizel. Sedíme v posledním autobuse, pohoda. Vystřízlivění nastalo záhy. Přišel další „manager“ s poměrně prostou otázkou, kde máme lístky. Neměli jsme, takže platíme další 1000. Pak už jsme se jenom smáli. Vyškolili nás a ani jsme nemuseli platit školný :). Za tmy konečně vystupujeme v Moshi, hned se na nás lepí další ochotný pomocník a jde s námi celou cestu k hotelu, přestože mu neustále vysvětlujeme, že nepotřebujeme ani radu, ani pomoc. Když se s ním před hotelem loučíme, tak mu s jeho nastavenou rukou  ( dlaní nahoru ) bezelstně a upřímně potřeseme, alespoň malá satisfakce za všechny dnešní křivdy. 

Nejsilnějším zážitkem z celodenní cesty pro mě byli Masajové, jejich stáda koz, jejich obydlí. Jak vystřižené z knihy Bílá Masajka.

Další den je pro úspěch naší cesty stěžejní, musíme vyřídit vše nutné pro výstup na Kili.

Začínáme schůzkou přímo v hotelu s průvodcem, kterého nám doporučila recepční, zřejmě příbuzná. Získáme základní informace a jdeme do města. Tam opět vyjednáváme v agentuře, která na nás působí důvěryhodněji hlavně tím, že má na zdech vystaveny potřebné licence. Opět srážíme cenu asi na dvě třetiny původní nabídky. Toto kolečko absolvujeme ještě dvakrát, pak se rozhodujeme pro „kamennou“ agenturu. Působí na nás serioznějším dojmem, čemuž obětujeme i padesát dolarů, o kolik je dražší. 

V pondělí ráno stojíme v půl deváté ( spíš dřív ) natěšení před hotelem. Po půl hodině lehce znejistíme, po pětačtyřiceti minutách se dohadujeme, kdo pojede taxíkem do agentury. Trochu se bojíme, aby jsme nepřijeli k agentuře a tam se již neprodávala třeba zelenina :), peníze jsme samozřejmě zaplatili včera. Po hodině přijíždí Land Rover. Vystupuje z něj průvodce, kterého jsme včera odmítli a sděluje nám, že majitel agentury, se kterým jsme se dohodli je jeho bratr. Při pohledu na něj už ani nezadržujeme smích, tuto alternativu jsme při čekání zmiňovali jako nejvíce „veselou“. Takže opět za pitomce, navíc každý o padesát dolarů lehčí. Paráda :). Včera jsme celý den běhali mezi hotelem a agenturou, oni si jenom telefonovali a bavili se. Další lekce.

Nakládáme, těsnáme se do auta, které je již plné nosičů a vyrážíme. Nejdříve k bráně Machame, tam průvodce platí vstup do parku. Traverzujeme po úbočí k bráně Umbwe. Střídá se džungle a „sady“ banánovníků. U vstupu vykládáme a nosiči si balí každý svůj náklad. Na váze si vše převažují, smí nosit pouze 15 kg. Když průvodce ohlašuje, že toho je moc a že zavolá další nosiče, tak to už nevydržíme. Z nákladu jim vyhazujeme dvoukilové kapusty, ananasy, brambory a další“nezbytnosti“, až se konečně do váhy vejdou. Nedovedeme si představit kolik nosičů by bylo třeba, kdyby jsme si každý nenesl poctivě plný baťoh ( asi jediní na Kili ). Takže konečný počet „sloužících“ byl pět, z toho jeden průvodce, jeho zástupce a tři nosiči.

Je půl dvanácté, konečně vyrážíme. V campu Cave pouze lehce svačíme a po krátkém rozhovoru s průvodcem, který dosupěl na konci naší siesty, pokračujeme. Stále je mlha, cesta stoupá stále strměji. Některé scenérie v mlze jsou pohádkové.

Asi hodinu před západem slunce mlha ve výšce 3500 m končí a poprvé vidíme Kili. Nezbytné focení a pokračujeme.

Těsně před setměním docházíme k plechovým boudám Rangerů, tábor-spartakiádní městečko, je pod námi, davy lidí tam přicházejí cestou Machame. My jsme za celý den nepotkali ani člověka. Zůstáváme u Rangerů. Nechce se nám mezi davy a hlavně náš stan nesou nosiči. tušíme problém, protože padá tma. Pokud dorazí za dvě až tři hodiny, tak budeme rádi.

Nakonec z toho byl krásný večer strávený s Rangery v plechové boudě. Pohostili nás úžasným zázvorovým čajem a ubali ( hmota z kukuřičné mouky, pro všechny na jednom talíři, z které si všichni postupně berou, vytvoří v pravé ruce kuličku, tu namočí v omáčce a pochutnají si, tak pořád dokola ) bylo naprosto úžasné. Stan stavíme za hluboké tmy v deset večer.

Ráno domlouváme další postup. Tvrdošíjně trváme na spaní v kráteru. Výsledkem je, že toho poneseme ještě víc, půjde s námi jen průvodce a jeho pomocník, ostatní nosiči půjdou spodem a počkají na nás za tři dny na sestupové cestě Mweka. Dobře vydělaný peníze :).

Den je naprosto pohodový, po čtyřech a půl hodinách dorážíme do campu Arrow glacier ve výšce 4754 m.

Do kráteru už zbývá jenom tisíc výškových metrů, hrana kráteru je vidět. V campu jsou pouze dva němci, kteří chtějí vyrazit o půlnoci přímo na vrchol a hned sestupovat. Náš plán na strávení noci v kráteru je okamžitě nadchnul. Západ slunce trávíme focením jak Kili, tak oblaků s vyčnívající Mnt. Meru pod námi.

Ve středu posnídáme ve stanu a ještě za tmy balíme. Vyrážíme na stěžejní etapu výstupu. V této výšce už může jít do tuhého a přestože jsme měli dobrou aklimatizaci  trocha nejistoty tu je. Jdu vysloveně na jistotu, držím se s Eugenem, i když jeho tempo je pole pole až moc, ale nevadí, času máme dost, je krásně a alespoň mám klid na focení. Cesta vede nejdříve jemnou sutí, pak se přiklání k nevýraznému hřebínku a nabývá na strmosti. Stále častěji to už není chůze, ale lehké lezení. Eugen se mi stále víc nezdá, přestávky jsou stále častější, obzvláště při strmých pasážích mám někdy strach, aby to ubalancoval. Asi po dvou třetinách cesty usedá na kámen a se slovy head ache se buší do hlavy. Takže vytahuji Acylpirin a Panadol a cpu to do něj plnými hrstmi. Po patnácti minutách se dává dohromady a pomalu pokračujeme k hraně kráteru. Naštěstí mu jde naproti jeho věrný pomocník , bere mu batoh a zbytek cesty na hranu kráteru je již bezproblémový.

Po poledni překonáváme poslední stoupání a konečně TO vidíme. Vstup na planinu za hranou je úžasný. Napravo se asi o 200 m zvedá oblouk s hlavním vrcholkem Uhuru Peak, uprostřed ohromná planina z lávového popela s dvěma ledovci a nalevo homole s kráterem, jejíž výška je skoro stejná jako hlavní vrchol.

Lehce pojíme ve stanu postaveném doslova v popelišti, v této výšce nám nějak nebere :). Při lehkém šlofíčku slyším Martinův smělý plán na odpoledne. Nejdříve si zaskočíme na hranu kráteru a západ slunce budeme pozorovat a fotit z protějšího hlavního vrcholu. Martinovy smělé plány už naštěstí znám z několika předešlých výprav, takže jsem v klidu.

Odpoledne vyrážíme kolem dvou ledovců, které jsou usazeny na mohutné vrstvě lávového popela, vzhůru ke kráteru. Moc rychle to nejde. Konečně jsme na hraně, pohled do kráteru nám vyráží dech. Pak ještě docházíme po hraně kráteru ke kříži, který zde 4.9.2010 vztyčil DAV ( německý alpský klub ). Na kříži je vyznačena nejvyšší výška prstence kráteru, Reusch kreuter, 5852 m.n.m. To je jenom o 43 m méně než Uhuru Peak.

V klidu sestupujeme ke stanu, cestou ještě bereme vodu z ledovce. Od popela jsme špinaví jak popeláři po šichtě, spíš víc. Při každém poryvu větru si připadáme jak na ozdravném pobytu na Ostravsku. Výstup na západ slunce chytře vynecháváme, snažíme se jíst a se setměním usnout. Raději si beru „bonbónek“ na spaní, v této výšce je to jistější.

Ráno vstáváme už ve čtyři hodiny, tradiční rituál jídlo, balení a v pět, ještě za tmy, vyrážíme. Po chvilce kličkování na úpatí svahu začínáme stoupat. Vidět není nic, jen čelovky před námi. Je to asi lepší. Na vrcholový hřeben přicházíme se začínajícím rudnutím  oblohy na východě, takže načasování naprosto přesné. Na Uhuru Peak ( 5895 m.n.m.) už slyšíme pokřik prvních nedočkavců kteří šli normálkou. Museli vycházet brzy po půlnoci, brrrr. Ani ne po deseti minutách se k nim přidáváme. Pocity jsou to těžko popsatelné (nakonec proto to děláme). Slunce stoupá neuvěřitelně rychle, po půl hodině je den. Dokončujeme nezbytné focení a zahajujeme sestup.

Jeho začátek opravdu stál za to, takové divadlo jsme ještě neviděli. Že jsme jediní, kteří vrchol přecházejí a nesou si batoh, nám je jasné. Každý 10 – 15 kg, samozřejmě Martin jako vždy nejvíc :). Ale že si většina lidí nenese sama ani vodu nás překvapilo. A veselé scénky typu prdelatá je současně tlačena i tažena neberou konce. Dokazovat si tímto způsobem, že jsem to dokázal, považuji za scestné.  S turistikou ani se sportem to nemá nic společného ani vzdáleně. Ale zřejmě je v poslední době IN si to zaplatit včetně vynášky své tělesné schránky....   Jsme proto rádi, že se asi po kilometru odpojujeme z tzv. Colaloca road na sestupovou trasu Mweka. Zase je klid. Ti co šli nahoru jsou už pryč a ti co budou sestupovat ještě supí nahoru. Lehce posvačíme v Barafu campu a pokračujeme do Milenium camp. Tady nám nosiči, které jsme naposledy viděli po prvním dnu výstupu v Baranco campu, připravují oběd. Náš plán je zde strávit poslední noc a zítra to v klidu dojít. Průvodce však míní jinak. Sejít to celé dnes, což znamená celkové „přenížení“ 4200 m. Šílená představa. Předstíráme bolesti snad všech kloubů ale nakonec podléháme. Vítězí argument, že mi ponesou batoh. K této variantě se po několika stovek metrů dopracoval i Martin, předstírající kulhání. Takže jediný statečný, který si své donesl až k bráně gatu byl nakonec Láďa. U vstupu do parku dáváme průvodci a nosičům tip v dolarech, nastává obvyklá scéna s dohadováním, jak jsme jim dali málo. Ale tentokrát jsme tvrdí, i díky tomu, že sami máme málo :).

Páteční den v Moshi trávíme lehkou procházkou spojenou s nakupováním dárků a hlavně debužírováním v Deli chez. Výborné stejky. Pro jistotu to otáčíme dvakrát. Večer se na chvíli rozevřou mraky, takže ještě naposledy vidíme Kili.

Sobotu trávíme cestou autobusem do Nairobi, tentokráte jednoduší nežli při cestě sem.

 V Nairobi nás dokonce vysazují přímo u hotelu. Při cestě do města u recepce potkáváme černošku, jejíž povolání bylo na první pohled celkem jasné. Trochu znejistíme, jestli náhodou nespíme v bordelu. mě Utvrdilo mě v tom i to, že jsem několikrát v noci probuzen klepání podpatků.

Ve městě jsme se drželi ve vládní čtvrti, nějak jsme už neměli chuť na „folklór“.

Všude čisto, dokonce se zde nekouří ani na ulicích. Pouze ve vyhražených veřejných kuřárnách. Jediným zklamáním byly stejky, asi jsme nenarazili na ten pravý podnik.

Let přes Amsterdam je bezproblémový, v Praze jsme se potkali se všemi zavazadly. Poslední fotka na letišti s tričky Kilimanžáro...pole pole.

A v pondělí ráno do „Kolbenky“.