OSTAŠŠKÝ HATTRICK

OSTAŠSKÝ HATTRICK

Letošní, již sedmý ročník lezeckého klání, široké kopcoveřejnosti známého jako OKO, tedy O Krále Ostaše, se pro nepřízeň počasí nekonal v tradičním termínu v půli června, ale až na sklonku léta, konkrétně 6. září 2014. Organizátoři rovnou zvolili zkrácenou desetihodinovou variantu, jinak čtyřiadvacetihodinového maratonu. To se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí, neboť nejen že by v této roční době bylo zapotřebí běhat terénem s čelovkami o poznání delší dobu než týden před letním slunovratem, ale také proto, že skály už nevysychají tak rychle.

Na startu se, sobotního krásného a na místní poměry nezvykle teplého rána, sešlo historicky nejméně soutěžících, což bylo patrně způsobeno jednak posunutím termínu a asi taky souběhem dalších akcí. Někdy by se holt člověk potřeboval naklonovat. Ale i těch osm dvojic, včetně jedné smíšené, si myslím závod náležitě užilo. Někteří vsadili na lépe bodované těžší cesty, kterých se však logicky nedá za těch pár hodin vylézt mnoho. Tým Zoltána Pišty, tedy postrach Ostaše Radek „Boss“ Morávek a za ním neustále vlající moje ničemnost, zvolil již tradiční, minulými ročníky prověřenou, taktiku spočívající v kvantitě. To znamená, že až na několik málo sedmiček, šestek a pětek, se na našem climblistu objevilo velké množství čtyřek, nejvíce však trojek a dvojek. Průměrem jsme se dostali jen něco málo přes tříbodovou hranici, což je nejméně co jsme kdy měli, ale zase zdoláním 81 vrcholů byla naše předloňská desetihodinovka překonána téměř o 30 věží. Opět padly dvě věže mimo soutěž, ale to se v tom fofru prostě nedá zcela eliminovat. Pro úplnost zbývá k již zmíněnému počtu cest dodat počet získaných bodů. 349. Tato hodnota stačila k tomu, abychom potřetí v řadě, opět jen o pár bodíků, zvítězili, a to po lítém boji s našimi věčnými soupeři, kteří potřetí v řadě skončili těsně na druhém místě. Stejně jako v minulosti nám k úspěchu dopomohla především perfektní příprava a strategie Radkova, vycházející z výborné znalosti oblasti. A samozřejmě i nejen svižné přesouvání se mezi skalami, ale zejména rychlost zdolávání vrcholků, v duchu prověřené formulky „smyčky zdržují“. To v praxi znamenalo, že téměř tři čtvrtiny cest bylo vylezeno sólo. Na ten zbytek jsme byli vybaveni třicítkou lanem, jednou preskou, pěti šroubovacími karabinami a asi pěti smycemi, z nichž jsme použili tuším tak tři, možná třikrát, čtyřikrát. Také jsme poprvé úplně vynechali Horní labyrint, z kteréhož přesun do Dolňáku zbytečně zdržuje.

I přesto, že jsme byli pevně rozhodnuti po vyfocení se s pohárem jej vrátit pořadatelům, nakonec jsme byli vyloženě donuceni s ním odjet, protože taková jsou prý pravidla soutěže. Snad na nás proto nezanevřou a podaří se i vyrobit nový pohár, který zůstane deponován na Ostaši u spřízněného hostinského pana Malíka dlouhá léta.

Závěrem ještě poděkování za skvělou organizaci, jako ostatně vždycky. A jako vždycky bylo i příjemné posezení s fajn lidmi, u dobrého pití a jídla, za zpěvu podpořeného libými zvuky kytárky. Tak třeba zase za rok.

Lezbě zdar, Jiřik.