V SASKU NA ŘEPNÉ BRIGÁDĚ
Tak táta měl zíbcik. Kdo by nevěděl, tak mu v srpnu bylo prostě sedmdesát. Dlouho jsem nevěděl jak nějak zajímavě zpestřit jeho oslavu. Aby to bylo něco nevšedního a zároveň ne moc okázalého nebo nekřesťansky drahého. No a po delší době mě napadla myšlenka, na kterou, myslím, asi můj fotr nikdy nezapomene. Hlavně na to, kterak jsme uvíznuvší v severní stěně Falkensteinu klepali v předpisovém průvanu takovou kosu jako už dlouho ne. Až jsem začal mít o fotříka trochu strach. Ale vše hezky popořádku.
Už už se zdálo, že nám ten lezecký dárek na slavném Falku letos nevyjde, když tu najednou udělalo se azurové babí léto, s ranními teplotami ovšem pod bodem mrazu. A tak předminulou neděli jsme vyrazili, na parkovišti jsme byli na mrazivé počasí nezvykle brzy. Avšak jaké bylo naše nemilé překvapení, když při příchodu pod nástup stali jsme se již dnes třetí nastupující partou. Bohužel pro nás asi pět minut před námi dorazila pětice Němců, jež se nám toho dne málem stala osudnou. Kdybych dopředu tušil, koho si to pouštíme před sebe, snad bych se snažil vyjednávat. Samozřejmě, že za další chvíli se už i za námi začala tvořit fronta. Prostě slavný Schusterweg táhne. Kdo nezná, vězte, že tato legendární trojka je znamenitou kochačkou par exellence. Je to ovšem expedice, celkem 6x musíte dobírat, ve výstupu je dokonce zahrnut i krátký sestup. Takže si asi živě umíte představit, co jsme prožívali za muka, když zblízka jsme pozorovali naše „předjezdce“, jež do týmu přibrali asi 11- letého chlapce a jednu velmi nezdatnou paní. Abychom na startu neztratili pořadí, byli jsme nuceni nastoupit do stěny.
První délka celkem pohoda, položeným spárokomínem po chytech na obří dlouhou lavici. Štand. Na slunku čekáme pohodlně na odlezení výše zmiňovaných Sasů. Skála je hezky prohřátá, a tak ocko neprozřetelně odhazuje vrchní fleece. Říkám si, aby mu nebyla později zima. Kdepak, kde mě zima, vždyť je takový vedro, zněla jasná odpověď. Za nějakou dobu přišla zase na nás řada. Stoupáme krásným chytovatým koutem a následuje průlez doslova vleže plazením doprava za hranu do chladného podzimního stínu. Tady teprve pociťujeme rozdíl teplot. Je vskutku kontrastní, jen o malou chvilku později přidává se i svěží proudění vzduchu. A znovu čekáme, a tentokráte dlouho, protože před námi za dalším průlezem skalním oknem u plakety Dr. Schustera následuje klíčové místo celé cesty, nástup do široké spáry, kde se není na co postavit a člověk už opravdu musí trochu zabrat, aby se přes toto místo překlenul. Jak obtížná tato pasáž bude, jsme začali tušit, když se s ní začal prát 11- letý hoch. Nejprve mírné nadávky, hádka s otcem (jeho), stupňované kletí, strach o život a nakonec samozřejmě pláč. S pomocí dalšího jejich druha a boží asi taky se Junge nakonec prošplhal dál. Za ním však jde ona paní. Nejprve to samé, zkoušeli jsme ještě s dalšími Čechy, kteří již se tlačili zase na nás zezadu, nějak pomoci, alespoň radou. Vše marné. Nakonec se paní rozhodla nás pustit, za což ji dodnes děkuji, protože už i nám šlo o zdraví, vzhledem k neustupujícímu větru, který ještě více nabral mezitím na intenzitě a zdálo se, že tam snad zůstaneme jako někde na Eigeru. Já jsem odlezl na další, v pořadí již pátý štand a nastoupil ocko. Vpodstatě hned nástup byl oním klíčem k celému slavnému Schusterwegu. Aby to bylo zajímavější, tak na fotra jsem pochopitelně neviděl a ani ho kvůli vydatné meluzíně pořádně neslyšel. Jen občas zaslechl jsem něco jako, že to nepůjde. Nejdřív jsem tento argument vůbec nebral v potaz a až teprve později jsem si uvědomil, že tato původně nepředstavitelná představa se klidně může stát skutečností. A začal jsem v duchu řešit náš technicky snad ani nemožný návrat. Nejprve jsem si představoval, kterak slaňujeme jištěni za pískovcové hodiny, to by se Kádovi určitě moc líbilo.
No nic, najednou se stal zázrak a já začal pomalu dobírat. Až nahoře jsem se později dozvěděl, že to byl český druh, který nastavil fotrovi rameno, aby se do spáry mohl postavit a dál pokračovat. Potom následuje už jenom poslední délka přímo na vrchol. A na něm zase to osvobozující slunce. Fotr dolezl téměř za cenu sebeobětování, až jsem o našem smělém plánu začínal místy pochybovat. Ale podařilo se nakonec a velký klobouk dolů smekám před tímto čiperným sedmdesátníkem. Kdysi býval, dnes bys řekl, klasikem. Mnoho vody odteklo Labem však do Severního moře od těch dob a tak není divu, že nám lezba neodsýpala jako před těmi více než padesáti lety ve Skaláku. Asi na nás byl na vršku žalostný pohled po tom tvrdém a dlouhém boji, že nás jistý Sas po bezpečném návratu na matku zem každého podaroval malou čokoládou. Táta měl ruce až na zem jako nějaký orangutan, který absolvoval řádnou budovatelskou řepnou kampaň.
Tak vám nevím, zda-li fotr půjde ještě někdy se mnou do skal.
Horám zdar Hlucháč.
