Trefen einer Legende

Došlo už to tak daleko, že Sajfi mi říká: "Takže já se teď budu moct chlubit, že jsem lezl s lidma, který lezli s Berndem Arnoldem." Už jsme si z toho dělali takovou srandu a já pořád nemohl uvěřit, že se to všechno opravdu stalo. Že se to stalo mě, potkat ho, povídat si s ním, dokonce si s ním jít zalízt... A nejen to přátelé. Hlavně, a to především, při společně strávených dvou dnech s touto legendou, jsem cítil, že jedeme na zcela identické vlnové délce. Takové souznění dokola kolem. Leč krátké, avšak neskutečně příjemné a intenzivní setkání, jež ve mě stále rezonuje. Celé to začalo asi před třemi měsíci, kdy Bernd oslovil Chrousta ohledně našeho filmu. Po dolaďování detailů došlo až na samotný festiválek, nebo spíše víkend s promítáním a doprovodným programem v rodišti a zároveň bydlišti Bernda Arnolda, malebném městečku Hohnstein uprostřed Saského Švýcarska.

Já osobně dorazil do Hohnsteinu až v sobotu odpoledne kolem páté (stejně jako Moucha, Svára s Chroustem zde pobývali již od pátečního večera). Celkem nevlídno panovalo, pršelo. Sešli jsme se na náměstíčku přímo před obchodem Bergsport Arnold. Na půl šestou máme se prý hlásit v divadle a probrat další strategii večera přímo s Mistrem. Po ubytování se na hradě, jež jakožto středověký je přestavěn v nádherný hotel, jaký to kýč a trůní vysoko na skále a když otevřeš okno, vidíš do daleka na ty krásy kolem, jsme se odebrali do zmíněného divadélka Max-Jacob Theatre. A už zdálky ho vidím, drobná menší postava s čepicí a šátkem kolem krku míří si to knám. Velmi příjemné a sympatické setkání, představujeme se a Bernd začíná vysvětlovat co a kdy a jak se bude dnes večer dít. Dokonce nám předkládá i předpřipravené dotazy. Sál čítá odhadem něco přes 100 míst, je téměř prázdný. Jen na pódiu se míhají lidé, kteří připravují techniku. Městečko a potažmo i divadlo na mě momentálně působí velice mrtvě, žádný šrumot, žádní lidé, turisté, nic takového. Říkám si, co je to vlastně za akci, kdo semka může najít cestu? Celé to vypadá velice amatérské a přestávám se bát našeho vystoupení, protože nemůže přijít více jak dvacet lidí a z toho budou většina účinkující. Domlouváme se na osmou a odebíráme se na hrad-hotel. Po pár veselých kalíšcích se přibližuje osmá a pomalu se všichni čtyři zvedáme směr divadlo.

Jaké to ale překvapení! Sál je skoro plný neznámých lidí! A naše duše se začínají nějako zmenšovat. Takže obsadíme bar, jež je součástí sálu a Chester nám servíruje jedno pivko za druhým, abychom se jak se říká více uvolnili. Říkám Chroustovi, znaje jeho výřečnost, aby se držel v této jeho výkonné vlastnosti dnes zpátky a byl stručný ve svých odpovědích. Všechno leží teď na mě, protože já budu tady překládat svoji rakouštinou. Jsem patrně jediný člověk v sále, jež jakž takž vládne oběma jazyky. Mouchovi, jež se Chroustovi v té jeho pověstné vlastnosti hravě vyrovná, jsem toto doporučení dal taky, bohužel ale se ho držel pouze on. Chroust, jak se mu dostal mikrofon do ruky, byl k neudržení. Takže jsme s klukama na pódiu na sebe vrhali nechápavé pohledy a dokonce i na Berndovi bylo již znát, že je to delší a snažil se dostat zpátky ke svému mikrofonu. Chvílemi to úsměvně zašumělo i z publika, jež též zaregistrovalo tento "souboj". V celkovém avšak dojmu z našeho účinkování byla tato Geschichte (příhoda) více než marginální a nakonec jsme byli i rádi, že Chroust přidal nějakou tu historku z natáčení k dobru, protože to vlastně ve finále přispělo k celkovému vlídnému přijetí. Po projekci našeho díla museli jsme se na pódium dostavit ještě jednou a vychutnat si znovu aplaus zaplněného sálu. Jinak, co se týče našeho filmu, byl přijat s úspěchem, i když chyběly německé titulky a diváci se v českých pasážích pouze s anglickými titulky lehce ztráceli. Bernd toto celé ale věděl dopředu od nás a byl na to upozorněn, avšak celou věc vyřešil po svém. Nejprve nás ujistil, že zajistí překladatele, nevěděli jsme jak to myslí, zda-li se bude jednat o simultánní překlad, to jsme si nedovedli vůbec představit. Před samotným filmem pak před publikum ale předstoupil Peter Brunnert (renomovaný německý autor mnoha publikací a článků do horolezeckých časopisů) a přečetl úryvek z knihy Rudolf Kauschka, konkrétně pasáže o jeho synovi Manfredovi a nastínil příběh celého filmu a dostal tím obecenstvo do děje. Takže lidi měli alespoň částečné povědomí o celém příběhu. Tímto ulehčil roli i mě, když já téže lehce nastínil jsem pozadí příběhu.

My s klukama jsme si projekci neskutečně užili, stáli jsme úplně vzadu u baru, kde nás Chester neustále zásobil a skrytě jsme pozorovali reakce publika. To byla fakt sranda. Smáli jsme se i sami sobě ve filmu a smály se s námi před námi sedící manželka Christine a dcera Arnoldovy. Ty nás pak také vybídli ještě jednou na závěr, abychom znovu předstoupili před publikum po skončení závěrečných titulků. Tím byl celý večer oficiálně u konce, většina lidí se připojila k nám na baru a počalo se diskutovat a hovořit atd. Dokonce došlo i na interview pro Radio Salzburg. Nakonec tedy po prvotních obavách jsme nabyli spokojených dojmů. Asi ve dvě hodiny ráno, kdy jsme již delší dobu osazenstvo divadla tvořili pouze my čtyři nám Chester takticky vydal vskutku úplně poslední lahvičky piva a vína a zamknul divadlo. Ve výborné náladě a za zpěvu národních písní jsme se ztichlým nočním Hohnsteinem přesouvali na hotel do hradu. Tam jsme ještě dopili naše zásoby vína a pak už fakt konečně zalehli.

Na druhý den ráno nás čeká vskutku královská snídaně na prosluněné terase hradu s výhledem v dáli a na půl desátou už máme sraz s Berndem před jeho krámem. Jde se lízt. Ano, opravdu, jsme rozechvělí, velice rozechvělí, všechno se schyluje k tomu, že si dnes zalezeme s touto legendou, s Mistrem, jedním z největších žijících velikánů nejen pískovcového lezení. A hned první překvapení, Bernd nám každému dává jako pozornost nové lano, Edelrid 60m, 9,5mm. Říkám si, škoda pro mě, pro člověka, který momentálně už skoro neleze. Stejně jsme všichni jako u vytržení, fotíme se jako blázni znovu a znovu s čerstvými dary přímo na náměstí a mě v hlavě najednou letí spousta nápadů jak s lanem naložit. Nepůjdu s ním nikdy lézt a vystavím si ho doma jako suvenýr, prodám ho jako lano od BA, nikdy ho nesmím ušpinit, půjdu s ním lézt jenom jednou slavnostně, atd. atd. Nakonec ho házím do auta, dnes totiž bere lano Bernd. Přeparkováváme auta k Berndovi domů a pokračujeme pěšky ke známé Brandbaude. Nádhernému to místu v oblasti Brand na ochozech s fantastickými výhledy. Přímo pod námi skví se neuvěřitelně fotogenická jakoby jehla, přímo na očích všem turistům na terase. Je to věž Brandscheibe, je vyvedená na všech pohledech, takový symbol Brandu, prostě něco jako Kápl na Hrubici třeba. Bernd se zdraví se všemi přítomnými, stejně tak jako s majitelem hostince, na místě je i spousta lidí ze včera z divadla. A my vyrážíme lézt.

Bernd jde první, je třeba se dostat pod údolní stěnu, což není úplně snadné. Spousta slezů a přeskoků. Skály jsou po včerejšku mokré a tudíž kluzké. Tento téméř sedmdesátiletý chlapík, který navíc po nedávném pádu na kole kulhá a na obličeji je mírně sedřen, vypadá tak na první pohled dost zuboženě, nám ukazuje, kterak se tady pohybovat. Za boha mu nestačíme, my tři mládenci v nejlepší kondici. On nevypadá, že by pospíchal nebo snad utíkal, prostě tak nějak přirozeně jde. Takže to vypadá asi následujícím způsobem: první jde Moucha, dojde k nějaké šluchtě, hluboko pod ní vidí v stromečcích mizící batoh Berndův, dojdu k němu já a společně se díváme, jestli ten člověk před námi šel opravdu tudy, a když dojdeme k závěru, že asi ano, tak jak to provedl. Přemýšlíme tedy jak se dostat dolů, aniž bychom se zabili ještě před samotným lezením. No a takhle ještě asi pětkrát než se opět sejdeme. Polezeme z údolí cestu Brandscheibehönig středem přes čtyři kruhy. No a tady opět trapas, naštěstí pouze v našich očích, protože Bernd bere vše s naprostým klidem a přehledem. Cestou Bernd, nevím proč, vybírá mě jako prvolezce. Já se mu snažím vymluvit, že já ani Moucha už rok skoro nelezeme, a nejsme tudíž ti praví dnes na první konec lana (i když se jedná jen o VIIb). Proto volba padne na Sváru, jakožto jediného rozlezeného. Ovšem ten to bere typicky po "svárovsku", tzn. s pověstnou rozvahou. Když po asi 3m (a 10min) se rozhodne pro návrat na matičku zem, je nám fakt trapně. BA ovšem s absolutním klidem pronese:

" Chlapci, vždy je lepší se vrátit než spadnout."

S úlevou mu dáváme za pravdu a lana se chápe Moucha. Ten zase po "mouchovsku" plynule stoupá ke kýženému vrcholu. Pak jde Svára, pak já a nakonec Bernd. Je to nádherná stěnovka s lištami, sokolíky, spárkou, převískem...

Jak tak stojíme dole, zatímco Mouchič a posléze Svára lezou, neustále si povídáme, je to něco tak příjemného... Za námi ty panoramata, krásný den, modré nebe, skály. Bernd se vyptává na všechno možné, na oddíl, naše skály, rodinu, děti, zaměstnání, atd. atd. Připadá mi to jako ve snu. Taková osobnost, taková legenda, a "ztrácí" tady čas s námi, je mi velice příjemné užívat si tuto konverzaci, ten jeho zájem. V životě bych to od člověka takového formátu nečekal. Bernd ale vysvětluje, že velice rád poznává nové lidi ve skalách (říkám si ještě i teď, v jeho letech?) a obohacuje se o nové poznatky, názory, přístupy. A asi i proto je taková persóna, ten člověk prostě lezením žije. Povídal mi, že leze od svých dvanácti let, před tím, jen tak nepravidelně chodil s jinými do skal, ale že od těch dvanácti leze každý den, a to mi zopakoval. Já dychtivý po názorech zkušených lezců tu najednou stojím, nepřipraven na tuto situaci a vlastně se zděšením zjišťuji, že mě nenapdá byť jediná otázka, a přitom bych toho tolik chtěl vědět. S kým vším on lezl, kde, kde všude má prvovýstupy, po celém světě je uznávaným lezcem. Takže krátce přišla řeč na Wolfganga Güllicha, jeho patrně nejvěrnějšího kamaráda Kurta Alberta, ad. ad. Také jeho dceru, jeho nespočetné dovolené v Ostrově, prvovýstupy v Patagonii, v Africe, Jižní Americe, atd.

Po nějaké době ocitáme se my tři Češi na vrcholu a leze Bernd, jistí Moucha. Ten v absolutním oblouznění, co se mu právě děje, komentuje postupně aktuální stav věcí, tak třeba:

"Ty vole, já jistím Bernda Arnolda! To je hustý." Nebo:

"Bernd právě vyndává smyčku, kterou jsem založil." A málem u toho omdlí.

Prostě si to neskutečně užíváme a ani v danou chvíli nejsme schopni to vlastně celé pobrat. Za chvíli je u nás na vršku i Bernd a zdraví se s lidmi na terase, se svoji vnučkou a ženou. Zdraví se také s námi, samozřejmě, přejeme si Berg Heil... a kocháme se vším okolo. Proběhne pár fotek a já tak spletený a zmatený následně slaňuji dolů, že se ani nezapisuji do VK. Naštěstí mě kamarádi zastoupili a dokonce i zápis vyfotili. Po slanění všech se vracíme na Brandbaude, pochopitelně na pivo, jak jinak. I tradice v Sasku jsou podobné těm lezeckým v Čechách. A ani tady nás Bernd nenechal zaplatit. Kromě toho, že nám hradil ubytování, jídlo, pití po celý pobyt, podaroval nás každého lanem, tak ani poslední šanci se mu alespoň minimálně revanšovat, nám nedal. Pak již nadešel čas se rozloučit, odvezl nás domů k našim vozům a popřál nám hodně zdaru. Prý o sobě budeme vědět a třeba se zase někdy potkáme ve skalách. A teď ještě jedna perlička na konec.

Hned v sobotu po příjezdu mi Bernd říkal, že v neděli půjdeme lézt. Já ale v neděli musel odjet na chalupu (Horní Poustevna, z Hohnsteinu 18km) vyzvednout rodinu a ještě týž den se s ní přesunout do Ostrova, kde nám začínal dětský lezecký tábor. To lezení se mi ten den fakt nehodilo. Tak si představte, že samotný Bernd Arnold mě začal přemlouvat ať si já, nějaký Chluchač (jak mi říkal) z Mnichova Hradiště, s ním jdu zalízt. No to už byl úplný vrchol. To by mě svědomí muselo žrát do konce života, kdybych tohle odmítl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tady prostě odmítnout nelze. Takže nejenom, že jsme s ním byli ve skalách, ale on mě vlastně o to lezení s ním prosil. A já mamrd, bych to odmítl. Naštěstí se tak nestalo a já mám nádhernou vzpomínku. Díky, velký BA.

Hlucháč