PODZIMNÍ SASKO 2016

Bývá zvykem, že některý z podzimních víkendů tráví hradišťští v Sasku. Pravda, někdy taky ve dvou. To však není letošní případ. Babí léto se v roce 2016 opravdu vydařilo. Alespoň tedy září stálo skutečně za to. Předpověď na víkend 24. – 25. září byla natolik lákavá, že jsem neodolal a jal se organizovat zájezdík. Nikdy se to nebude hodit všem, tak to prostě je. Ale myslím, že 12 přítomných je celkem slušná účast. V sobotu v 9:15 je nahlášen Trylčákův příjezd vlakem do Bad Schandau, neboť je momentálně bez vozu. Lehce před půl desátou přijíždí první posádka ve složení Pjunek, Tomason, Pářa a já a akorát vidíme od perónu přicházejícího Kubu. Chvíli po nás doráží Jára s Kačenou, následováni Ferďákem s Jonym. O pár minut později kompletuje sestavu Kolouch s Janinkou. Po nezbytných uvítacích ceremoniích a otevření prvních lahváčů se v koloně přesouváme do místa našeho cíle, kterým je Malý Zschand. Daří se nám všem zaparkovat pohromadě a co víc, bez poplatku. Na sobotu vybírá místní znalec Trylčák skupinu skal okolo Kansteinu, který je součástí Wildensteineru, sousedícího s Zschandem. Logistika funguje perfektně, takže přesně ve chvíli, kdy máme opustit širokou cestu a začít stoupat úzkou pěšinkou ke zvoleným skalám, objevuje se z druhé strany přicházející Miláno, který neodolal naší nabídce, naplánoval jednodenní rodinný výlet, poslal holky na vydatnou túru a sám se odebral zalozit si s námi. Tomáš s Pářou se vydávají kamsi za v průvodci předem vytyčenými cíli a potkáváme je až večer na základně. Já s Milánem si celý den vystačíme s jedinou věží – Kanstein-Vorgipfel. Postupně zdoláváme samé hvězdičkové cesty v rozmezí VIIIa až VIIIc. Miláno si po téměř 10 letech přelézá ve stylu RP nádhernou Arnoldovu linii za IXc, ve které při minulém pokusu odpadnul nad posledním kruhem. Po jeho odchodu se přesouvám k nedaleké skupině skal, kde celý den působí všichni ostatní účastníci zájezdu. Dávám si zde ještě jednu cestu a pak už nás Kubík vede do parádní hospůdky nedaleko od nocležiště, kde nás všechny přítomné zve na místní pivko.

Večírek na parkáči nemá chybu. Popíjíme, pojídáme a hlavně – křepčíme za doprovodu libých tónů kytary a harmoniky. Postupně se společnost odebírá ke spánku do aut, nebo vedle nich. A to i přes fakt, že hned za Křinicí, sotva co by utrženým chytem dohodil, nachází se nádherný, prostorný bivak. V něm nakonec, zcela sám, spí pouze Ferďák.

Ráno nás budí svými něžnými dotyky vycházející slunko a předznamenává tak další krásný den. Po vydatné snídani a pobalení cajků, vydáváme se na asi tak čtyřicetiminutovou prochajdu k nedělním cílům. Kuba si jde s Pjunkem odškrtnout Bärtfangwarte a my ostatní se zabydlujeme pod nedalekou, rozložitou věží Wintersteinwächter, nabízející několik krásných, dobře jištěných cest. I když do stěny pere, ještě pořád dost spalující, slunce, vydržíme tady skoro celý den. V pozdní odpoledne se Jára s Káčou loučí a odjíždějí, zatímco já s Kolouchem jdeme na Wartburg, kde už nějakou dobu řádí Pjunek s Kubou. Jony s Ferďákem si jdou vylézt to co kluci ráno a potvrzují Trylčákovy chvalozpěvy na dlouhý spárosokolík. Pak jdou své působení zakončit na výraznou věž proti Wartburgu a také se poroučejí. Tomáš s Pářou dávají také ještě nějakou tu cestu na Wartburga, stejně jako já s Kolouchem. Na úplný závěr lezu s Pjunkem výživnou cestu 4x8 za VIIIb, ne příliš dlouhou, přesto pěknou stěnovku přes dva kruhy.

A to je asi tak vše. Počasí vyšlo perfektně a vše ostatní jsme si zařídili tak, abychom si to řádně užili. Jako ostatně vždycky. Zájezd je minulostí, vzpomínky zůstávají. Nejpozději na jaře jsme zpět.

Lezbě zdar,

Jiřik