Jarní Tatry 2016

Poslední jarní víkend byl, po
různých přesunech jiných akcí a zařizování si volna, stanoven jako ideální
k rychlému výpadu do Vysokých Tater. Předpověď počasí se jevila jako
příznivá, proto již nic nebránilo koupi jízdenek na vlak. Ty by, jen tak
mimochodem, šlo bez ztráty kytičky stornovat ještě patnáct minut před odjezdem
vlaku, takže se dal vývoj počasí sledovat až do posledních chvil a případně
změnit plány bez finanční újmy.

Ve čtvrtek večer se
v sestavě Svára, Pjunek, Tomason a já, vybaveni nějakým tím mokem
zpříjemňujícím jízdu, cpeme do vlaku mířícího do Popradu. Pravda, není to úplně
oddílový zájezd, ale všichni jsou minimálně sympatizanty HOMH. Vlastně by to
klidně mohla být akce HKMB, ale není to jedno? Po drobných vyjednáváních a
přesunech několika pasažérů sedíme všichni v jednom kupé a u pivečka
klábosíme a postupně znaveni nejen cestováním usínáme.

Kolem páté hodiny ranní
vystupujeme z vlaku na popradském nádraží a kupujeme jízdenky na električku.
Jako na potvoru jedna před chvílí odjela a musíme čekat skoro hodinu na další.
Po hodině jízdy jsme na zastávce Popradské pleso. K němu je to poklidnou
chůzí s nelehkou batožinou slabá hodinka. Ani k němu nezacházíme a
rovnou pokračujeme po modré turistické značce do Mengusovské doliny. Dále po
červené, směrem na Rysy, až k Žabím plesům. Tady se turistický chodník
opouští a jde se podél ples, směrem pod Volí věž, hlavní cíl naší návštěvy.

Věděli jsme, že někde kolem
ples se nachází poměrně velký bivak nazývaný autobus. Informace byly však dosti
nepřesné, takže jsme úplně zbytečně táhli všechny ty krámy skoro o 200
výškovách metrů výše, až k Vyšnému žabímu plesu. Ale vzhledem k pátečnímu
nepříznivému počasí, se zas až tak moc nestalo. Skoro hodinový déšť, který jsme
rozděleni přečkali ve dvou menších biváčcích, by nebyl až tak nejhorší, ale
velmi silný nárazový vítr, který nás doslova srážel na zem, nám nedovolil
nastoupit do stěny. Měli jsme tak dost času na hledání autobusu, který jsme
nakonec přeci jen nalezli. Peťovi při tom sice, v podstatě současně, téměř
odpadly obě podrážky pohorek, ale pravidelně měněná tejpka udržela botky
pohromadě až do zdárného konce. Nemaje co dělat, zalezli jsme kolem sedmé
hodiny do spacáků a řádně se na to vzlínání vyspali.

Sobotní ráno je krásné, téměř
bez větru. Po snídani a sbalení cajků, lehce po osmé, vyrážíme pod Volovku, což
zabere asi tak hodinku. Trochu nás překvapuje, že tady nebudeme ani zdaleka
sami, ale holt se jedná o jeden z nejnavštěvovanějších tatranských štítů.
Máme nějaké tipy na směry, ale musíme lézt, co je zrovna volné. Svára
s Tomasonem se pouští do cesty Eštok - Janiga VI+ (původně VI, A2), což
zrovna doporučenka je a jedná se o jednu z místních klasik. My nalézáme
hned vedle do Hviezdovy cesty VI+ (původně V+, A0), což sice doporučenka není,
ale jedná se o opravdu krásnou linii. Většina cest je tady na 5 délek, přičemž
ta poslední už je jen takový choďáček na úplný vrchol, tudíž není nutné ji
absolvovat s každou další vylezenou cestou. Jako druhou cestu lezeme
Štáflovku V-. Taky místní klasika, s krásnou ukloněnou plotnou na závěr.
Navíc je to cesta od Karla Čabelky a Vlasty Štáflové, tudíž pro nás děti
Českého ráje povinnost. Druhá dvojka ji po nás taky dává a my ještě stihneme
lehounkou, ale krásnou cestu Jižní žebro III. To by pro dnešek stačilo, už
takhle nestihneme jít spát jako včera. Po tom, co nám při přípravě snídaně došel
plyn, máme studenou večeři, kterou zapíjíme posledními zbytky pivka. Nálada je
přesto veselá.

I nedělní ráno je krásné,
proto se příliš nezdržujeme a vyrážíme k našemu dnešnímu cíli, Žabímu
koni. Čím více se blížíme kotlinkou pod Žabí sedlo, tím méně se nám přímá cesta
pozdává. Po prostudování průvodce zjišťujeme, že přímá cesta za VI od Prachtela
není z důvodu obtížnosti a lámavosti doporučována. S Pjunkem proto
odbočujeme vpravo do masivu Západní věže a dle popisu stoupáme serpentýnami
v travnato-skalnatém terénu, který taky není žádný med. Místy teče voda,
klouže to, láme se. Peťa se v půlce přezouvá do lezeček. Místy je to
celkem lezení, asi by nebylo úplně od věci se tady jistit. Možná i proto jsme
cestou potkali několik skob, některé i s mailonkami. Nakonec se ve zdraví
dostáváme až na plošinu nad Žabím sedlem, kam se asi 10 metrů slaňuje. Zatímco
připravuji slanění, telefonuje druhý tým, jestli bychom jin třeba nehodili lano
shora, že by se přestali trápit a pokoušet o život v tom kekelu. Po rychlé
záchranné akci nastupujeme do lehké, avšak legendární a údajně jedné
z nejhezčích místních hřebenovek, krásně vzdušné cesty Východní hřeben III.
Se dvěma štandy jsme za nějakých 40 minut na vrcholu a zapisujeme se do místní
vrcholovky. Trochu nejasně popsané slanění, tak jako mnozí před námi,
netrefujeme a slaňujeme přes improvizovaný štand pod jižní stěnu Koně. Po
čtvrthodinovém domlouvání se co dál, míříme přes Tylkovu štěrbinu do Volí
kotliny. Na závěr dáváme, obě dvojky, další klasiku na Volí věž, Stanislawského
cestu za V.

Po slanění a sejití pod stěnu
se balíme a míříme do bivaku pro zbytek věcí. U Popradského plesa dáváme
polévku a pivo. Cestou k električce pácháme hygienu v krutě
osvěžujícím potoce. Ale cítíme se fajn a třeba nebudeme v lůžkových kupé,
kde budeme mít každá dvojice ještě jednoho pasažéra, tolik smrdět.
V Popradu máme ještě skoro dvě hoďky času, tak se v útulném
restauračním zařízení nacpáváme úžasnými haluškami s brynzou a špekem,
zapíjejíc to černým Šaryšem, místní Plzní a Spišskou borovičkou. Téměř ihned po
ulehnutí na lůžka usínáme a budí nás až pikolík s kávou, půl hodiny před
příjezdem na Hlavák.

Tak zas třeba někdy příště
v horách.

Lezbě zdar, Jiřik.