CVOK 2017

CVOK, tedy Cyklistický Výlet Oblastmi Kokořínska. Druhý ročník tohoto klání uskutečnil se 1. dubna. Nebyl to apríl, bohužel pro mě. Myšlenka není nepodobná českorajskému Paradajs crossu. Avšak chorý mozek Tatušův, jenž je autorem této nelidské zvrhlosti, rozhodl se znásobit utrpení naběhnuvším si účastníkům několika bonusovými pravidly. Jednou z hlavních odlišností od zmíněného Paradajsu je výběr věží a podmínky pro splnění CVOKa. Zatímco na splnění PC stačí výletním tempem obkroužit pět oblastí Českého ráje, v každé vylézt na předem známou věž, což se dá v pohodě stihnout i s několika zastávkami na pivo, koupelí v některém z cestu lemujících rybníků, a to i v páru s osmiletou příležitostnou cyklolezkyňkou; stát se CVOKem je o dost náročnější. Potřebujete k tomu aspoň 10 bodů. Většina věží je za jeden. Některé jsou za dva, to když je na ně ne úplně snadný výstup a několik málo za tři, ty jsou pro změnu nejvzdálenější od místa startu a cíle, kterým jsou Střezivojice, nacházející se přibližně uprostřed Dubských skal. Ty jsou v posledním vydaném průvodci z roku 2005 rozděleny do 29 sektorů. Deset dní před startem jsou zveřejněny soutěžní věže. Háček je však v tom, že v každém sektoru jich je několik, většinou 3 až 4 a ta jediná správná je vylosována až večer před závodem ve Střezivojické hospodě Bouda. Věže jednotlivých sektorů jsou samozřejmě vybrány tak, aby byly pokud možno co nejdále od sebe, čímž je prakticky znemožněno jakékoli naplánování trasy předem. Mezi účastníky není překvapivě nikdo, kdo by znal přesnou polohu všech věží, kterých je něco kolem stovky. Pokud by se chtěl někdo vyhnout hledání skal během závodu samotného a ušetřit tak drahocenný čas i energii, musel by si patrně vzít na těch 10 dní dovolenou a vyrazit s mapou a průvodcem do terénu. Ale to už by pak nebyla taková legrace. Takže v praxi to vypadá tak, že v předvečer závodu dojde přibližně někde mezi druhým a třetím pivem k vylosování věží a po zbytek večera se týmové dvojice, každá u jiného stolu, baví vytvářením ideální strategie nad mapou a průvodcem. Jedním z pravidel je také zákaz používání jakékoli vymoženosti napomáhající s orientací v terénu, mimo papírové mapy.

Na letošním ročníku se, na rozdíl od loňských sedmi dvojic, sešly pouze čtyři týmy, což je trochu škoda. To však nijak nesnížilo nasazení a soutěžního ducha všech přítomných. Ti se k mému překvapení sjeli povětšinou z velké dálky, kupříkladu Brna, Olomouce či Karviné. Tatuš už je nějaký pátek Turnovákem, i když též naplavený Moravan, takže jsem to měl vlastně skoro nejblíž. Jediným „místňákem“ byl můj letošní parťák Vojta, který vloni tvořil dvojici s dalším domestikovaným lezcem Lubošem.

Sobota 8:00, slunce již začíná příjemně hřát a slibuje nádherný jarní den, natěšení vzlínači, no spíše cyklisté (někteří si ještě stále plně neuvědomují, co je v následujících 12 hodinách čeká), se rozjíždějí za cvokařským dobrodružstvím. Přestože jsem byl ujišťován, že se s ostatními uvidím pravděpodobně zase až večer v hospodě, Tatuštým evidentně zvolil téměř na chlup stejnou strategii jako my. To v reálu znamená, že nám byli téměř celý den v patách, nezřídka kdy využili jak dobré znalosti turistických a cyklistických stezek mého parťáka, tak jeho výborný orientační smysl, a to tak, že nás mnohokrát „načapali“ na věži či pod ní, čímž si ušetřili patálie s hledáním, o čase nemluvě. Aspoň že jsme jim vyžrali všechny horezdarky. Takto jsme se potkávali vlastně skoro celý den, konkrétně v 11 sektorech. Po společném dobytí Pavlovické věže u Popelova se naše cesty rozcházejí. Zatímco naši hlavní sokové vyrážejí k České Lípě na tříbodovou věž, my se vracíme zpět do blízkého okolí základny, s cílem „posekat“ ještě aspoň tři přilehlé sektory. V Dubé dáváme krátkou pivní zastávku s plánováním závěru štace. Náš plán se zdaří a ještě v časovém limitu se objevujeme ve Střezivojicích. Tady je ještě třeba zmínit další z pravidel, a to penalizaci. Za každých 10 minut po dvacáté hodině je odečten jeden bod. Při příjezdu k hospodě se bohužel naplňují moje temné předtuchy, Tatušovci už tady jsou. Má kalkulace, že v případě shodného počtu bodů, což je docela pravděpodobné, by bylo potřeba být v cíli dříve, se vyplnila, pochopitelně v náš neprospěch. Ano, při finálním součtu bodů se, po drobných nesrovnalostech a matematických chybkách způsobených převelikou únavou všech počtářů, nakonec ukázalo, že jsme nasbírali shodných 18 bodů. Takže o vítězi rozhodl rozdíl čtyř minut na cílové čáře. A to i přes všechny peripetie, které vítěze během dne potkaly. Postupně si oba borci dost nepěkně natloukli při pádu z kola, promáčkli přilbu, odřeli sklíčko hodinek, Tatuš pak dokonce zlomil rám a do cíle dojel na vypůjčeném dámském bicyklu. Co naplat, vyhrát může jen jeden. Pár.

Závěrem pár čísel. Ujeli jsme 66 kilometrů s téměř dvoukilometrovým výškovým rozdílem a navštívili 14 sektorů. Vítězové o dva méně, za to o skoro 30 kiláčků více.

Bylo to krásné, avšak náročné, tak nevím, jestli budu ještě někdy ochoten to zopakovat. Ale nikdy neříkej nikdy. Tak třeba za rok a snad v hojnějším počtu.

Lezbě zdar,

Jiřik